V létě 2018 jsem se po nešťastném skoku do bazénu najednou se ocitla ve vrtulníku, nehýbajíc se a pak prázdno … po probuzení jsem si říkala: Proč mi visí ty nohy dolů? Ruce jsou tak divně unavené. Slyším, jak na mě personál mluví, bojím se otevřít oči. Když se odvážím a zjistím, že nohy mám normálně na lůžku, ale přesto s nimi nelze pohnout … chci se vzbudit z toho hrozného snu.
Bohužel, … teď jsou dvě možnosti, když Vám konečně dojde, co se to vlastně děje. Buď se uzavřete do sebe a budete protivní sami sobě, nebo se usmějete na návštěvu s nějakým vtípkem a úplně dostanete nejen je, ale i sebe a svůj mozek. S myšlenkou, že se vše zvládne, se s tím vyrovnává lépe. Není to otázka chvilky, za těch pár měsíců od úrazu jsem se myšlenkově dostala na dno x-krát, ale věřím, že za pár let to bude lepší. Stres, deprese, vyčerpání, bezmoc vás provází každý den. Nyní se o mě a mého syna Jakuba stará moje maminka, která to ovšem nemá lehké.
Bohužel za vše se dnes platí a u věcí potřebných pro handicapované obzvlášť, a proto všem děkuji za finanční pomoc.
Jana Břicháčková
